ilustruje Eva Simandlová

OTÍK

je mourovatý kocour

16.12.2019

Letos máš Otíku osmnáct roků. Jirka říká, že už jsi plnoletý a můžeš "za holkama do Kolína". Tak si v dalších řádcích se mnou zavzpomínej, jak to vlastně všechno bylo od začátku. 

1.

Klubíčko mourovatých chlupů přinesl Jirka domů jen tak, mimochodem. Dostalo jméno Otík, jako už dříve generace kocourků u nich doma. Líba ráda nebyla. Jako malá nikdy neměla žádného zvířecího mazlíčka. Rodiče jí tehdy vysvětlili, že do bytu zvíře prostě nepatří. A ji ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak, i když už bydlela sama. Všechno se ovšem docela změnilo, když poznala Jirku, který bez Kikiny neudělal ani krok. Kikča byla fenka německého pinče se sebevědomím urostlého dobrmana. Byla si jistá, že je Jirkovou první dámou už od jeho dvanácti let a náležitě majetnicky to dávala všem najevo. I Líbě... a teď se bude muset srovnávat ještě s kocourem!

Otík to Líbě rozhodně neulehčoval. Byl levobočkem vznešeného dlouhosrstého Sibiřáka, ale způsoby vznešené neměl. Špindíra. Nikdy si svoje krásné dlouhé chlupy nemyl, asi považoval kočičí "olizování se" za přežitek. A doháněl ji k šílenství tím, jaký byl raubíř. Žádná kytka před ním nezůstala uchráněná, ukousal ji nejlépe hned u kořínků. Jirka vždycky nenápadně zamaskovával škody, aby na to Líba hned nepřišla. Oblíbenou Otíkovou činností bylo šplhání vysoko po záclonách, provokování Kikiny a ranní buzení spáčů kousáním do palců na nohou vykukujících zpod peřiny.

Ale taky si jako každé kotě uměl moc pěkně hrát, roztomile mňoukat a vrnět. Byl veselý a důvěřivý. A lísat se a masírovat měkounkými packami uměl naprosto neodolatelně. Proto, když se jednoho dne před Vánoci Otík ztratil, Líbu to úplně zdrtilo. Pobíhala po nocích, hledala ho a s pláčem volala. Pronásledovala ji vidina bezvládného kocouřího tělíčka pod koly auta.

2.

Když jsem se narodil, nic jsem neviděl. Bylo mi teploučko, někdo mě olizoval a slyšel jsem slabounké hlásky. Teprve později jsem se naučil ty zvuky rozeznávat. Netrpělivé pištivé mňoukání patřilo mým pěti sourozencům, rozumné konejšivé zase mojí mamince. Musel jsem se v té tmě taky ozvat. A pořádně hlasitě, aby na mě máma nezapomněla a dala mi napít. Jakmile jsem prokoukl a tlapky mě začaly poslouchat, nebavilo mě jenom čekat na ni za teplovodní trubkou. Měl jsem hlad. Vydal jsem se do šera na průzkum okolí. Naše máma se zrovna vracela z neúspěšného lovu. Byla nešťastná. Taky měla hlad a pro nás žádné mlíčko. Kručelo mi v břiše.

Pamatuju si jeden den, kdy bliklo oslnivé světlo, a přišel obrovský dvounožec. Rychle jsem prolezl plaňkami a schoval se za krabici. Zpoza úkrytu jsem toho tvora vyděšeně pozoroval. Držel něco v ruce. Nejprve to zacinkalo, zašramotilo a celá stěna planěk se odsunula. V tom mě dvounožec uviděl. Hrůzou jsem úplně zkameněl. Máma ve snaze odvrátit nebezpečí se rozhodla na sebe přilákat pozornost a proběhla mu pod nohama. Dvounožec se lekl, ale nic neudělal. Jenom se rozhlédl kolem, plaňky vrátil na své místo a odešel. Zase bylo šero. Ale od toho dne jsme si zvykli vídat dvounožce každý den. A každý den se s ním před plaňkami objevila miska chutného vývaru s voňavým masíčkem.

V bříšku už mi nekručelo, máma byla spokojená, sourozenci radostně dováděli. To mě bavilo. Jenom od jejich rvaček jsem se držel dál. Největší rváč byl Velký Flíček, vždycky se pošťuchoval s Bolavým Očičkem. Raději jsem si hrál s Čertem, Briketkou a Žíhanou na honěnou a schovávanou. Žíhaná je moc šikovná, vždycky vyhrává, naposledy se schovala tak dobře, že ji teď už dlouho nemůžeme najít. 

3.

Líba se pomalinku smiřovala s tím, že Otíka už nikdy neuvidí. Uklidňovalo ji pomyšlení, že se možná důvěřivý Otík stane vánočním dárkem. A ten lump, který ho ukradl, bude svým dětem pod stromkem tvrdit, že je to vznešený Sibiřský kocour s rodokmenem.

Ale prázdné místo v duši jí po Otíkovi zůstalo, a návaly jejího pláče neustávaly. Po čtrnácti dnech se s Jirkou domluvili, že už je potřeba zastavit to slzavé údolí a podali inzerát: "Hledám mourovatého kocourka s dlouhými chlupy." Hned další den volal pán z druhého konce republiky, že má starší kočičku, která potřebuje domov. Ale než si stačili domluvit podrobnosti, ozvala se paní ze stejného sídliště, jen pár vchodů od místa, kde Líba s Jirkou bydleli.

Říkala, že u nich ve sklepě paneláku vrhla kočka šest koťat. Dvě jsou černá, dvě flekatá a dvě mourovatá. Mourovatou kočičku už se jim podařilo darovat a to druhé mourovaté je nejspíš kocourek. Už jim prý zkrmila skoro celou obrovskou krůtu, kterou měla původně nachystanou pro rodinu na Štědrý večer. Pár zájemců o další koťátka ještě má, dokonce i o jedno poloslepé se zaníceným očkem.

Hned večer po práci spěchala Líba pro mourka. Paní, která bydlela v přízemí domu se sklepem plným koťat, měla už doma dva dospělé kocoury. Jednoho ušlechtilého a jednoho nalezence z útulku. Šlechtic jí prý dříve často utíkal oknem za dobrodružstvím, ale od doby, co je u nich Toulavý, drží se raději doma. Asi mu Toulavý vysvětlil, jak je svět nebezpečný.

4.

Zase se rozsvítilo světlo, to určitě jde ten dvounožec s jídlem. Velký Flíček kolem mě prosvištěl, aby se mohl krmit jako první. Já si ale raději budu ještě hrát, nestojím o rvačku u misky. Před čumákem mi přeletěl motýlek. Počkej motýlku, já tě chytím! Hop. Skok. A už tě mám. Mně neutečeš!

Najednou jsem ucítil pevný stisk, moje tlapky ztratily půdu pod nohama. Bylo to jako věčnost, ale nakonec se mi podařilo zaseknout drápky do něčeho měkkého. Zbytek mám v mlze. Pamatuju si bílý uzavřený prostor, houpání jako na vlnách, strašlivý zvuk. Řeknu vám, NIKDY jsem se tolik nebál! Další pevný stisk, proudy vody. Pevný Stisk povolil a já stál na písku. Neváhal jsem ani chvíli, utíkal jsem nejrychleji, jak jsem uměl, schoval se na prvním temném místě, co jsem po cestě našel. Určitě bych předběhl i Žíhanou a doufal jsem, že tentokrát budu ve schovávání stejně dobrý jako ona. 

5.

"Zkusím ho nalákat na mašličku." "Je to dobré, vypadá to, že si bude hrát." "Chyť ho přes ty plaňky! Držíš?" "Držím. Počkej, teď ho musíš přechytnout ty." Líba sledovala paní s manželem, jak si kocourka předávají. Ruce prostrčené skrz prkna sklepních kójí měli plné třísek. Konečně se jim ho podařilo vyprostit. Podali ho Líbě do náručí. Vystresovaný kocourek pevně zatnul všechny drápky do její úplně nové péřové bundy až pár peříček vyletělo ven.

"Mám pro něj přichystanou přepravku," paní podávala Líbě bílý kyblík od Primalexu s vyřezanými otvory v modrém víku. Dovnitř ještě dala v mikrovlnce ohřátý ručník, aby kocourkovi nebylo zima. Líba se snažila cestou domů kyblíkem příliš nehoupat. Ale ani to nezabránilo, aby se mourek doma při lupnutí u odstraňování víka strachy celý nepokakal. Odhodlaně ho popadla, vysprchovala, vysušila a odnesla na jeho záchůdek s pískem. To aby napříště věděl! Mrňousek sebou mrskl, a zmizel za kuchyňskou linkou.

Marné byly všechny pokusy ho vylákat. Zalezl nejhlouběji, kam až to šlo. Vecpal se do škvíry za elektrickým sporákem a ani nedutal. Tu noc spala Líba na gauči v kuchyni, aby byla kocourkovi co nejblíže.

6.

Probudil jsem se a kolem byla tma. Studený plech mě tlačil do boku a děsně se mi chtělo na záchod. Asi se počurám... Ale to nesmím! Máma říkala, že takové věci se v pelechu nedělají a tohle bude teď asi můj pelech. Nadosrmrti. ROZHODNĚ se odtud nemíním hnout!

Vzpomněl jsem si na Velkého Flíčka, jak se počůral a pak dostal vyhubováno. A jak ho máma za uši dotáhla na písek, který nám do sklepa donesl ten dvounožec, že čůránky patří jedině tam... Písek... no jasně! Vždyť přeci na místě, kde povolil dvounožcův Pevný Stisk, byl PÍSEK.

Ovšem, abych se dostal k písku, budu se odtud muset hnout. To je jisté. Zaposlouchal jsem se, ve tmě se nic nehýbalo. Slyšel jsem jen dýchání, které patřilo dvounožci. Dech byl lehký a měkký, ale pravidelný. Tvor určitě spal. Dodal jsem si odvahy, potichounku opustil svoji schovávačku a velmi pomalu jsem se proplížil kolem ležícího dvounožce na písek... Úuuuuuuuuleva! Tlapka mi automaticky zahrabala v písku. Pozdě jsem si uvědomil chybu. Dvounožec už se pohnul. Srdce mi vyskočilo až do krku, na nic jsem nečekal a pelášil zpět do úkrytu.

7.

Kocourek v noci kolem Líby proběhl po opěradle gauče, vyčural se do písku a utekl. Nejspíš se jí schoval zase za kuchyňskou linku. Ráno se ho Líba snažila ze všech sil za sporákem zahlédnout, jenže škvíra nebyla dobře přístupná. Musela do práce, ale pořád na mourka myslela. V poledne spěchala domů. Však on se šéf nezblázní, když se jednou zdrží na obědě déle. Doma její první kroky mířily k lince, ale najednou zaslechla šramot úplně jinde. Vycházel z rozkládacího gauče. Potichu tam nakoukla.

Ve tmě mezi dekami v úložném prostoru gauče uviděla lesknoucí se oči. Nachystala si mašličku, aby kocourka z úkrytu vylákala. Jenže on místo mašličky upřeně sledoval ji, výhružně syčel a mohutné tiky u očí mu rozechvívaly čumáček. Jen čekal, aby zas mohl zmizet. Když pak utíkal, všimla si, že za sebou podivně táhne nožky.

Večer o příhodě s pláčem vykládala Jirkovi. Měla velký strach, že je kocourek nemocný, nebo nějak postižený. Kde zůstalo to bezstarostné koťátko hrající si ve sklepě s mašličkou?! Kde byl ten veselý kocourek, kterého viděla včera večer? 

8.

Zabouchly se dveře, bylo jasné, že dvounožec odešel. Jsem tu sám. Opravdu? No sláva! A teď rychle domů, za mámou a sourozenci. Snad najdu cestu. Prošmejdil jsem jednu místnost. Zapamatoval jsem si každičký kout. Kromě písku, o kterém jsem už věděl, jsem našel ještě misku s vodou a misku s masem. Jinak nic převratného.

Když jsem objevil otevřené dveře, svitla mi naděje. Za nimi byla ale jenom chodba a další místnost, úplně nezajímavá. A troje dveře, jenomže zavřené. V jedněch najednou zachrastilo. Ten zvuk jsem už slyšel. Tehdy ve sklepě, když dvounožec odsunul stěnu z planěk a já mu byl vydán napospas. Rychle pryč!

Schoval jsem se vážně dobře, ale ten dvounožec mě i tak našel. Pokusil jsem se ho vystrašit syčením. Stejným, jakým Bolavé Očičko při rvačkách zahánělo Velkého Flíčka. Ale moc mi to hrození nešlo, sám jsem se strašně bál. Jak jen to šlo, odplížil jsem se pryč a snažil se přitom úplně vtisknout do země.

9.

Kocourek pořád trávil nejvíce času za linkou a v gauči, ale přeci jenom se pomalounku osměloval a vystrkoval svůj roztomilý čumáček. Líba na něj šla opatrně a snažila se získat jeho důvěru.

Když kolem ní po pár dnech poprvé prošel na dosah ruky, dokonce se zdviženým ocasem, po tiku ani památky, přestala se bát, že je postižený. Před Jirkou i Kikinou se sice ještě měl na pozoru, ale od Líby už se nechal chytit i hladit.

Bylo třeba mu vyléčit bolavá ouška a taky průjem. Bříško měl totiž plné červíků. Jako pacient byl docela trpělivý a brzy mu bylo dobře.

10.

Ten dvounožec mě zajímá čím dál víc. Má moc pěkný hlas, takový konejšivý. Když mě hladí, zní to jako mámino mručení. "Je hooodný ten Otííík. Je hooodný ten Otííík." a tak tichounce pořád dokola. Otík budu asi já. Když mi dvounožec dává jídlo do misky, tak na mě totiž volá: "Otíííík!". A o sobě zase mluví jako o Paničce.

Je tu ještě větší dvounožec Páneček a divný čtyřnožec, který vůbec nevypadá jako já a mí sourozenci. Je rozhodně chytřejší než dvounožci. Když se schovám, dokáže mě najít nejrychleji. Ale asi je nějak začarovaný. Jakmile mu řeknou: "Kiki, nesmíš!", tak si mě přestane všímat.

Dneska byl divný den. Panička mě chytila a zavřela do nějaké kabely a potom mě pevně tiskla k sobě. Asi abych se nebál toho brumlavého zvuku a drncání. Když jsem vykoukl z kabely, zjistil jsem, že mám mžitky před očima, tak jsem zase hlavu schoval. Udělalo se mi zle od žaludku a pozvracel jsem se. Když drncání ustalo, ulevilo se mi. Panička otevřela kabelu a já uviděl místnost, kterou jsem neznal.

Vydám se na PRŮZKUM! Prozkoumám každé zákoutí. Budu ostražitý a raději nezamhouřím oko. Tak jsem se rozhodl! ... Máma by na mě byla hrdá. 

11.

"Před Silvestrem pojedeme na chalupu." oznámil Líbě Jirka. "A co Otík?" "Ten pojede s námi. Musí to tam taky poznat." Cesta byla horor. Otík špatně snášel jízdu autem a pozvracel, co se dalo. "Zatím ho pustíme jenom uvnitř, ať si tu zvykne. Třeba se mu tu bude líbit stejně, jako tomu prvnímu Otíkovi."

Špindíra Otík jezdil totiž s Jirkou na chalupu často. Vždycky si v Brně sám vyskočil do kufru auta a venkovský život si užíval. Někdy až moc. Často ho Jirka musel zachraňovat z koruny stromů. Kocourek vylezl odvážně nahoru, ale dolů už to sám neuměl. Mňoukáním si přivolával pomoc. Někdy ani nečekal na zachránce a polekaným kolemjdoucím skákal na hlavu. Byl takzvaná kočka stromová, měl sebevědomí a ničeho se nepolekal. Svět přeci patřil jemu!... "To malý Otík je spíš kočka křovinná. Drží se při zemi a je nedůvěřivý. A je to vlastně dobře, aspoň si ho taky nikdo cizí neodnese." myslela si Líba.

Dny rychle uběhly, byl Silvestr a blížil se čas odjezdu. "Už jenom vzít Otíka do přenosky a jedem," volal Jirka. Otík však nikde nebyl. Nejprve ho hledala Líba. Pak ho hledal Jirka. Bezvýsledně. Záhada zamčeného pokoje. Nakoukli do každé skulinky. Odtahovali nábytek od stěn. Líba začala šílet. Volala mourka na celou vesnici. Hodiny ubíhaly. Strachovala se: "Co když nám nějak proklouzl ven? Venku sám umře!" Znovu odtahovali nábytek od stěn, rozebrali postel. Kocourek však nikde. "Nedá se nic dělat, už musíme jet!" řekl Jirka. Líba se zhroutila na kavalec a usedavě se rozplakala. Mezi vzlyky jí skoro nebylo rozumět, když štkala: "Osud mi nedopřeje, abych měla kocourka!".

12.

Mami vážně - ten průzkum je moc náročný a já jsem tááááákhle unavený. A hele, tady je pěkně, taková tmavá schovávačka a hezky to tu voní, tady si odpočinu. Mmmmm... Aaaaach, to jsem se překrásně vyspal. Dnes je úžasný den. Paničko, kdepak jsi? Chci se mazlit! A mám hlad!

13.

"Buď tiše prosím." Zpozorněli, ve vedlejším pokoji byl slyšet hluk. Jirka otevřel dveře. Z nich vyběhl Otík, plavným skokem se uvelebil Líbě na klíně a začal nezřízeně mručet. Za ním se vznášel oblak sazí. Jirka přemítal: "Do krbu jsem se přece díval dvakrát, on snad musel být až za ohybem komína!". Líba Jirku ale nevnímala. Šťastně se usmívala: "Podívej, on si za mnou sám přišel pro pohlazení, poprvé!"

Ten dvanáctihodinový spánek Otíkovi neskutečně prospěl. Od té doby měli doma veselé a hravé koťátko. Na rozdíl od Špindíry Otíka byl způsobný: kytky nelikvidoval, po nábytku ani záclonách nelezl, prsty neokusoval. Když dělal nepřístojnosti, stačilo ho plácnout a on si to zapamatoval.

Líbu jenom mátlo, že je takový málo kočičí. Tak ho učila lézt po stromech. Ukazovala mu, jak má šplhat po kmeni a správně klást tlapky. Moc mu to nešlo. Aby nebyl jen zavřený v bytě, tak s ním párkrát vyrazila na procházku po sídlišti. Nemělo to cenu, byl vždycky vystrašený a lekal se tak, že se na vodítku málem uškrtil. Vynahrazoval si to na chalupě, tam si užil volnosti. Rád se toulal po okolí nebo vyspával na seně na půdě.

Kikina na Otíka sice žárlila, jenomže měla zakázané si ho všímat. Tak jej ostentativně ignorovala. A taky už to byla postarší dáma, musela šetřit energií. Otík toho uměl zneužít a provokoval ji. Nejraději tak, že procházel těsně kolem ní a radoval se z toho, že se za ním nestihne ani ohlédnout. Nebo ji dokonce přeskakoval, když pohodlně usínala v křesle.

14.

S dvounožci se rozhodně nenudím. A už jsem si je i vycvičil. Mňauknu: "Mněééé!" a dostanu najíst. Řeknu zřetelně: "MŇAU!" a panička jde uklidit moje blujánky. Zaškrabu na dveře, otevřou mi je. Zaškrabu na písku, odnesou ten smradlavý bobek. Zaškrabu u misky, poklidí ji. Když něco chci, lísám se jim u nohou nebo mručím. Kikině to říkám pořád: "Stačí jen umět správně vrnět."

A naučil jsem dvounožce házet mi balónek. Už mě totiž nebavilo hrát si s ním sám. Vždycky jim ho přinesu v tlamičce, a oni mi ho hodí. Mám rád ten modrý, je měkčí. Ten žlutý mě tolik nebere.

Dneska jsem hledal modrý balonek. Nikde nebyl. Zkoušel jsem nosit ten žlutý, ale je to NA PRD. Mám po náladě...

15.

Otík se naučil aportovat míček. Byl v tom vážně dobrý. Lepší, než lecjaký pes. Líbě a Jirkovi ho nosil pořád, i do postele. I když vyrostl a přestával si hrát s ostatními hračkami, aportování ho pořád bavilo. Jednoho dne se se míček ztratil, asi se někam zakutálel a Otík s aportováním přestal.

Po třech týdnech vyzvracela Kikina napůl strávený gumový míček. Kdyby Líba s Jirkou nevěděli, že byl původně modrý, nikdy by to neuhodli.

16.

Fuj, tady to je cítit jako Kikina. To je přeci moje, ne?! A tady to je taky moje! A tohle taky! Ty boty divně voní. Bleee! To se musí spravit. A vůbec, proč se ten Páneček kolem mojí Paničky pořád tak motá? Ať už mě nerozčiluje! Ha-hááá a Panička je moje! 

17.

Peklo. Otík začal značkovat. U misek, pod stolem, u přepravek, na gauči. Načůral Jirkovi do peněženky i do na svatbu přichystaných polobotek. Babské rady nepomáhaly, chemie taky ne. Všude to smrdělo kočičí močí. V bytě zůstala jediná voňavá oáza, ložnice, kam Otík nesměl. Jirka z ní vycházel jen v nejnutnějších případech.

Když si Otík v běhu udělal značku na Líbu ležící u televize, měl to spočítané. "Přijdeš o mužství, kamaráde!" Veterinář byl šikovný, Otík se brzy zahojil a se značkováním přestal. O dobrou náladu nepřišel, jen byl mazlivější a opatrnější.

Předtím Líbě na chalupě párkrát připravil krušné hodiny, kdy se o něj bála. To když se spustil s tlupou koček ze sousedství a z toulek přišel potrhaný. Teď měl z kočičí bandy strach. Roztahovaly se v zahradě až hanba. Babička Kikina už na ně nestačila. 

18.

Panička je smutná, chodím ji utěšovat. Moc to nepomáhá. Slzami mi vždycky promáčí kožíšek. I Páneček pláče. Včera seděli vedle sebe a oba plakali a on se ptal se Paničky, jestli to už takhle bude pořád. Pár dní jsem neviděl Kiki. Škoda, potřebuju zdokonalit techniku pošťuchování.

Dnes konečně zase Páneček přivedl Kikinu. Ale je divná. Barvu má stejnou, ale voní jako mlíčko a je menší než já. Když jsem přes ni přeskakoval, kousla mě do nožky. Překvapila mě. To ještě nikdy neudělala, příště si na ni dám pozor. Budu ji POZOROVAT!

Co to Páneček dělá, že ho Kikina tak nábožně sleduje? Óooo, masíčko. Ta se oblizuje! Hmmm, asi dobré masíčko! Teď Páneček něco řekl, Kiki kecla zadkem na zem a dostala tu dobrůtku. Ta se má... A teď zas. Vždyť je to pořád stejné slovo. Jak SLOVO znovu řekne, přiběhnu, třeba dostanu masíčko taky.

19.

Kikinka byla moc nemocná a Jirka jí s panem doktorem pomohli usnout. Bylo jí 14 roků. Pohřbil jí na zahradě u chalupy, sebou do hrobečku jí dal svůj oblíbený kovaný Orin, a zasadil nad ní hrušeň. Truchlili s Líbou oba. Všechny zlozvyky, které Kikinka měla a kterými je rozčilovala, jim teď nesmírně chyběly.

Že se bez pejska ustýskají, jim bylo jasné. A tak už za dva dny jel Jirka pro štěňátko Německého pinče. Taky jakou jinou rasu si mohli vybrat? Jirka měl vyhlídnuté hnědé štěňátko, ale do klína mu hned skočila jiná fenečka, nenechala se odbýt. Černá s hnědým pálením, znovu. Alespoň bude mít Kikinka při převtělování snadnější cestu.

Teď ji jenom naučit všechny zlozvyky, které měla - třeba spaní v posteli pod peřinou. Přikrývali ji dekou, i když se jí to nelíbilo. A musí umět všechny povely, které znala. Jirka začal tím základním. "Sedni!" Za dobrůtku se Kiki mohla přetrhnout a sedala si všude, i na hostině na Líbiny svatební šaty. Trénovali často. Otík je dlouho mlsně pozoroval. Jednou přiběhl, váhavě si sedl vedle Kikiny a pamlsek dostal taky. Podruhé už to bylo snadné. Sedal na povel a odměnu si vychutnával.

20.

Přepravka. Nesnáším kodrcání v ní. Je mi BLBĚ. Nikdy v sobě nic neudržím a pak musím do sprchy. Nesnáším jenom pohled na přepravku. Párkrát mě Panička obalamutila a zavřela mě do ní snadno. Příště už se nedám. Jak ji zmerčím, beru roha.

To bylo o fous! Jsou pryč. Ufff. 

21.

"Otík utekl do zahrady a ještě se nevrátil." "Ubytování tam máme od tří, už vážně musíme jet. Však on to tu dva dny zvládne sám. Je teplo, napít se může z jezírka." "Dobře. Dám mu misky s jídlem do té díry, kam se rád schovává."

Když Jirka s Líbou přijeli zpět na chalupu, zahradu okupovala tlupa sousedovic nemocných koček, misky vyjedené a Otík nikde. Vrátil se až pozdě v noci a měl potrhané ouško. "Vidělas tu černou bez ucha? Určitě má prašivinu! Babča Kikinka, ta by jim dala, ta by je hnala pryč. Já jim snad vypráším kožichy solí ze vzduchovky." Rozčiloval se Jirka.

Druhý den, když Líba připravovala oběd, volal Jirka: "Honem, pojď se na něco podívat." Po zahradě běhala jako blesk malá Kikina a proháněla cizí kočičí vetřelce. Za ní v dvoumetrovém závěsu hrdě hupkal Otík. Užíval si. Zahrada zas byla jeho a on měl svého ochránce.

22.

Poslední měsíce mě mohla Panička umazlit a teď tu není? Je tu jen Páneček, a mně se stýská. Dnes přišel divný dvounožec. Hlas měl stejný jako Panička, ale divně voněl. Na gauč položil malý uzlíček. Samosebou, Kikina tam musela být první! Ta je TAK zvědavá, že kdybych nevěděl, že je to pes, myslel bych si, že je opice. Ten divný dvounožec říkal Paniččiným hlasem. "Představ si Kiki, co Jirka řekl jako první větu Evičce - Já jsem tvůj Páneček - to řekl." S Jirkou se pak smáli a Kikina vrtěla ocasem.

23.

Když si Jirka s Líbou donesli Evičku z porodnice, položili ji na gauč a zavolali Kikinu i Otíka, ať si ji zvířátka mohou očichat. Otík byl ostražitý a zdálo se, že ani Líbu nepoznává. Spravila to jediná sprcha, která smyla nemocniční vůni desinfekce. Kiki hned pochopila, jak je ten drobeček důležitý a vzala si za své, že ho bude dobře hlídat. Nakukovala do postýlky, doprovázela kočárek a škaredě se koukala na kolemjdoucí.

24.

Když ten malý dvounožec, kterému říkají Evi, jenom ležel, bylo to v klidu. Pláč mi nevadil. Však já umím mňoukat hlasitěji! Teď tu ale běhá a je děsně nepředvídatelný. Musím si držet odstup, dokud nedostane rozum. Zatím to vypadá, že rozum nedostane NIKDY!

25.

Otík si pomalinku zvykal na život na chalupě, kterou Jirka opravil a kam se trvale přestěhovali i na soužití s nezbednou malou Evičkou, osměloval se a začínal zlobit. Jednou třeba ukradl Líbě z pod paličky na maso kotletu, jindy shodil klec s andulkami, které pak vyděšeně poletovaly v hambálkách, nebo dokonce dědovi sežral vzácnou bodlinatou myš.

Ale novinky ho stále děsily. Bál se Kikininých štěňátek, i koťátka, které u Jirky a Líby našlo dočasný krátkodobý azyl. A když druhá Kikinka ve třinácti letech taky odešla do psího nebíčka a do rodiny přibyla dalmatiní slečna Kikina "Von Von Bonbón", urozená maďarská fialová fenečka, která ho ráda proháněla, strachy chřadl a vypadal jak opelichané klubíčko. Nakonec se rozhodl pobývat jen v podkroví, kde měl spoustu schovávaček. Třeba pod Líbinou postelí, nebo vedle počítače pod stolem. Ale když Kikinka trochu zmoudřela, tak si na ni taky zvykl.

26.

To jsem neviděl. Ta myš mi snad sama vběhla do tlamy! A hele, tady je další! No paráda! Musím se pochlubit Paničce, jaký jsem šikovný lovec. Jsem prostě CHLAPÍK!

27.

Skoro osmnáctiletý Otík už ven chodil každý den jen na chvíli, ale v létě 2019 se přemnožili hraboši. Líba tehdy každé ráno uklízela několik Otíkových úlovků. Jeden s úžasem objevila i pod svojí peřinou.

28.

Panička si mě nevšímá a já mám hlad. Jakpak to mám mňoukat, aby mě přestala ignorovat? Prý nějak líbezně, jako malé dítě. Chm, jak se to asi dělá? Jdu to zkusit. Panička se zrovna zavřela do koupelny. HALÓ, MÁM HLAD!!!

29.

"Tedy Líbo, ty už nadáváš jako starý chlap." "Cože? Já jsem v koupelně, neslyším tě," vykoukla Líba ze dveří. "Jak to, vždyť jsi tady teď sprostě zaklela." divil se Jirka. "Fakt? a jak?" .... .....KURRRVAAA!.... pronesl zřetelně Otík u svých mističek.

A od té doby je tímto libozvučným mňoukáním budil každé ráno kolem šesté hodiny. Každý den... i v sobotu... i v neděli. A jestli neumřeli, budí je tak dodnes.

Konec


Fotogalerie hlavních protagonistů

Otík a Babča Kikinka, Žabka Kikinka i Kikinka Von von Bonbón (Alina) 
(Špindíru Otíka jsem na digitálních fotkách nenašla)