Voňavý vánoční dárek

24.12.2018

Pokud čekáte vánoční článek o parfémech, asi vás letos zklamu... Předvánoční shon mne totiž vždy nutí k povzdechu, že přeci Vánoce mají být o rodinné pohodě a dávání radosti, ne o horečnatém pobíhání po obchodech a shánění dárků na poslední chvíli. 

Bruno Ferrero (italský salesiánský kněz, sběratel moudrostí a poučení) ve sbírce Úsměvy pro duši krásně vystihl důvod, proč ráda dávám dárky vlastnoručně vyrobené.

Dárek

Tobia chodil do čtvrté třídy základní školy. Bylo to tiché a klidné dítě. Žil s rodiči a s bratry v osamělém domku, který stál na kopci posázeném olivovníky, několik kilometrů od moře. Poslední den před vánočními prázdninami každé dítě z jeho třídy chtělo přinést paní učitelce hezký vánoční dárek. Paní učitelka se jmenovala Marisa a byla velmi hodná a příjemná. Na učitelském stolku se hromadily barevné balíčky. Učitelka si hned všimla jednoho úplně malinkatého s linkovaným lístkem, na kterém bylo napsáno Tobiovým pečlivým písmem: Mé paní učitelce. Marisa děkovala každému z dětí zvlášť. Když byl na řadě Tobia, učitelka otevřela balíček. Našla v něm nádhernou mušličku, fantasticky tvarovanou, uvnitř svítící měňavou perletí. Tak pěknou mušličku učitelka ještě nikdy neviděla. "Odkud je tahle krásná mušle, Tobio?" otázala se učitelka. "Je od Velkého útesu," odpověděl chlapec. Velký útes byl dost vzdálený a dostat se tam bylo možné jen po uzounké příkré cestičce. Cesta tam je úmorná a nebere konce, ale jen na tomto místě lze najít takové zvláštní mušle, jako byla ta od Tobii. "Děkuji, Tobio. Budu mít tenhle krásný dárek pořád u sebe, bude mi připomínat tvou obětavost. Vždyť jsi pro ten dárek musel podniknout takovou dlouhou a namáhavou cestu." Tobia se usmál: "Dlouhá a namáhavá cesta je součást dárku." Nedarujme jen věc. Darujme kousek své lásky. Opravdovým dárkem je, darujeme-li kousek sebe.

Blížily se první Vánoce, kdy jsem nebydlela s rodiči. Táta si mě stále dokola dobíral, jestli prý už peču cukroví a tím mi vnukl nápad. Pořád jsem mu tvrdila, že na to nemám ani v nejmenším chuť i čas, přitom jsem doma pilně tvořila. Podotýkám, že před tím jsem nikdy nepekla a vařit jsem se teprve učila; když jsem si s tím nevěděla rady, obvykle jsem volala SOS mámě, která mi dávala dobré rady po telefonu, což teď ale nešlo. 

Umíte si představit, že potají napéct několik druhů cukroví, bez toho, abych se mamky zeptala třeba, co je to amonium, které měla pražská babička napsané v receptu na zázvorky :-), byl docela oříšek. Ale stálo to za to! Na ten úžas a radost mých rodičů, když si pod stromkem rozbalili dárek: krabici voňavého cukroví, nezapomenu nikdy... A tchýně s tchánem dodnes vzpomínají na cukroví "tučňáčky", se kterými mi tehdy pomáhal tehdejší přítel, můj současný muž.

Letos jsem vymyslela jiné voňavé překvapení. Vzpomněla jsem si totiž, jak jsme jako malí v osmdesátých letech museli do školy přinést určité množství sušených bylin, a jak nám o prázdninách rodiče s jejich sbíráním (pro nás tehdy otravnou činností) pomáhali. A tak jsme každé léto měli půdu na chalupě plnou maliní rozloženého na velkých stránkách Rudého práva. Teď mi ovšem jako sušárna posloužila z dceřina pokoje vyřazená skříň, která pamatuje i moje dětství.

Poctivě jsem celé jaro a léto na čtvrtkách tvrdého papíru bylinky sušila. Skříň mi teď voní po divizně a akátech, které nám rostou na zahrádce, po černém bezu, mařince a maliní, které jsem nasbírala na procházkách a po lipovém květu ze stromu od sousedů. 

Výsledná směs na bylinkový čaj asi speciální léčivé vlastnosti nemá, jen je hodně aromatická, a když se do ní přidá lovčičský med je obzvlášť lahodná. Do "voňavého košíčku" ještě přidám etiketou opatřený sáček s nasušenou pažitku, oříšky z lísky z naší předzahrádky, které vylouskal můj muž a malý pytlík cukroví. Vím jistě, že to naši rodičové ocení.

Přeji Vám ze srdce radostné a voňavé Vánoce v kruhu blízkých a do roku následujícího hodně zdraví, spokojenosti a klidu.