Néa (Jul et Mad)

Dle oficiálních stránek je parfém poctou zlatého věku Byzantské říše a svými gurmánskými akordy má vylíčit ztracený lesk císařského paláce a jeho zahrad, kde čas plyne pomalu v luxusu a potěšení, které nabízí orient. Já jej vnímám daleko méně pompézně, ani žádné bakchanálie. Spíš jako intimní vůni, ke které jsou potřeba jen dva, trochu ovoce, laskomin a touhy...

Začátek voní, jako když kousnete do čerstvého fíku. Nikdy jsem neochutnala zralý. Znám jen ty, které se dají koupit v obchodě a prý je trhají nedozrálé, aby přečkaly převoz - tak přesně tak to voní, sladce a malilinko nahořkle zeleně (řekla bych, že to dělá mix datlí, granátového jablka a pelyňku). A potom následuje tok lahůdek. Fíky přelévá datlový sirup, ze kterého je náhle hladký mléčný karamel. Do něj někdo vsype sušené švestky a promísí s vůní bourbonské vanilky, ze které tu a tam vykukuje a lechtá a perlí špička jasmínu. Chvíli si připadáte, že máte nos zabořený do právě otevřeného sáčku s hrozinkami a chvíli, že prstem ujídáte syrové těsto na karamelové cukroví. Ale přeslazené to není, svou službu dělá nejspíše palmové listí. Až se přehlídka laskomin promísí a usadí, pak přijde na řadu i prachová růže a sladké pačuli. Závěr je ambrově pižmově sladký.

obraz - Hans von Aachen